All rights reserved © David Böhm Jiří Franta 2014

NAVRCHOLU.cz

David Böhm 
100 týdnů / Galerie Jiří Švestka / Praha / 2013

foto: Tomáš Souček

Všech 850 kreseb z cyklu Teď je teď, vystavených v na výstavě 100 týdnů.


tisková zpráva k výstavě 100 týdnů

David Böhm (1982) je známý především jako polovina uměleckého dua spolu s Jiřím Frantou. Pohybuje se v širokém poli současné kresby od ilustrace pro noviny a časopisy po konceptuální zkoumání možností tohoto media. Důležitou složkou jeho umělecké praxe představuje začleňování procesuálních a performativním prvků. Dvourozměrnou kresbu často rozšiřuje o další dimenzi, časovou. Námětem, respektive důvodem kresby bývá zpravidla kresba sama. Přes na první pohled spontánní rukopis se jedná o proces kontrolovaný dopředu přesně definovanými parametry. Právě napětí mezi nekonečnou svobodou možností, jak zaplnit prázdnou plochu, a úzkostným dodržením často velmi absurdních omezení, otevírá této základní umělecké dovednosti nová či alespoň méně prozkoumaná teritoria. Pokud bývají konceptuální přístupy tradičně spojovány s abstraktní, nezobrazivou formou, pak v případě Davida Böhma, se jedná až na výjimky o důsledně figurální kresby, rozvíjející podněty karikatury a komiksové stylizace. Specificky balancovaný humor naleptává nejen kresbu, ale i vymýšlení konstrukce jejího konceptuálního rámce. To jim dodává nejen potřebnou vnitřní konzistenci, ale rovněž žádoucí odstup.

Nejnovější projekt 100 týdnů rozvíjí výše popsané mechanismy. Po dobu, která je obsažena v názvu výstavy, si David Böhm uložil vytvořit každý den jednu kresbu, skládající se vždy ze dvou komponent: lidské hlavy a textu. O jakou hlavu a jaký text se má jednat si dopředu nedefinoval, podobně otevřenou ponechal jejich vzájemnou souvztažnost. Kromě základního rámce spojuje kresby společný formát, který předurčil blok, později bloky, do nichž kresby postupně zanášel. Motivace k podobné akci, lze hledat patrně dvěma směry. Na jedné straně je to pokus ukotvit „svobodného povolání“ umělce, postrádající z principu pravidelnost, v minimalisticky definovaném povinném denním penzu práce. Na druhé straně pak zvědavost, zda opakováním a shromažďováním výstupů banální činnosti vznikne nová, samostatná kvalita celku. Další rovinou, byť a priori neplánovanou, ale z logiky „předsevzetí“ očekávatelnou, je svébytný umělcův deník, do kterého se jednotlivé kresby ve výstavě poskládaly. Přímé odkazy k politicko-společenským událostem umožňují alespoň chvilkovou časovou orientaci v toku chronologicky řazených kreseb. Podobně do nich prosakují narážky na momentální osobní situace a stavy umělce. Intimní rovina však nepřevážila záměr původního konceptu. Jediné co David Böhm nedodržel, je časové ohraničení projektu. Po sto týdnech nedokázal svou činnost ukončit a rozhodl se pokračovat dál. Současná výstava se tím významově posunula směrem k prezentaci prvního fragmentu celku, jehož finální tvar zůstává otevřený.

Ondřej Chrobák


Začátek projektu vznikl za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.